Je všeobecně známo, že moc ve státě by neměla být v rukách jednoho člověka nebo jedné skupiny osob, ale měla by být rozdělena mezi více subjektů, které by měly mít možnost se navzájem kontrolovat. Nejčastěji se v tomto směru odvoláváme na dílo O duchu zákonů, které napsal Charles Louis Montesquieu. Dle něj by měla být státní moc rozdělena na tři složky – jedna by pravidla tvořila, druhá by je prováděla a konečně třetí by zákony vykládala a dohlížela na jejich dodržování. Zákonodárná moc pak může vydávat zákony, jaké chce, ale nepřevládne, protože je nemůže uvádět v život, v dnešním pojetí navíc soudní moc kontroluje, zda jsou zákony v souladu s vyššími normami. Výkonná moc uvádí zákony v život, vládne, ale sama pravidla netvoří, takže může pracovat jen v daných mantinelech, navíc jsou její činy opět pod kontrolou moci soudní. Moc soudní pak zákony vykládá a kontroluje jejich dodržování, ale sama tyto zákony netvoří a ani sama není schopná svá rozhodnutí uvést v život. Takový je ideální model, každá moc je závislá na ostatních dvou složkách a tedy by nemělo dojít např. k diktatuře moci výkonné (která k tomu má nejblíže, protože má v ruce účinné nástroje).
Ke stručnému úvodu ještě doplním pojem indemnita a jeho rozdíl od imunity. Některé činy jsou dle trestního zákoníku považované za trestné činy. Aby bylo možné tyto trestné činy vyšetřit a státní zástupce mohl sepsat obžalobu, musí proběhnout trestní stíhání. Pokud je osoba vybavena imunitou, pak ale musí být předtím, než je stíhání započato, získán souhlas s takovým stíháním. Jde o pojistku proti svévolnému zneužívání trestního stíhání jako účinného prostředku, kterým by mohla být příslušná osoba ovlivněna, aby něco učinila, např. aby vhodně hlasovala. Vedle toho existuje ještě tzv. indemnita, tedy absolutní vyloučení trestního stíhání. V takovém případě ani nemá smysl, aby orgány činné v trestním řízení žádaly vydání dané osoby, protože její skutky (pokryté indemnitou) nemohou být trestným činem i kdyby jinak naplňovaly všechny znaky takového trestného činu (u nás má indemnitu pro všechny své činy prezident republiky – i kdyby vraždil, nedopouští se trestného činu).
Zákonodárná moc má v popisu práce nejen vydávání zákonů, ale i kontrolu moci výkonné. Problém ale nastává v tom, že kontrolovaná složka je velmi silná – má k dispozici policii, státní zástupce apod. Není pak větším problémem před klíčovým hlasováním poslance uklidit do cely předběžného zadržení a poté ho s omluvou propustit. Nemusí ale jít jen o takto dramatický scénář, stačí poslanci naznačit, že pokud bude nevhodně hlasovat, bude stíhán a nakonec zavřen, protože ono se něco najde. Aby se tomuto typu nátlaku předešlo, máme u nás poslaneckou imunitu.
Hlasování poslance je kryto indemnitou, ať už poslanec hlasuje pro cokoliv, není možné jej pro toto hlasování trestně stíhat. Projevy poslance v parlamentu jsou také kryty indemnitou, za řečnickým pultíkem může říkat co chce, ale podléhá disciplinární pravomoci komory, takže může například dostat pokutu za urážlivý projev. Když spáchá poslanec přestupek, nejde před běžnou přestupkovou komisi (která je standardně jedním z orgánů obce), ale trestá ho jeho komora. Konečně pokud spáchá poslanec trestný čin, je krytý imunitou, tedy orgány činné v trestním řízení se musí dotázat příslušné komory parlamentu, zda můžou poslance stíhat. Ta by měla zodpovědně posoudit, zda nejde o zneužití moci ze strany policie, státního zastupitelství nebo přímo vlády, a pokud nic takového nezjistí, pak by měla bez milosti poslance vydat k trestnímu stíhání. Pokud ale zjistí, že jde o vykonstruovaný problém, který má poslance zastrašit, pak musí vydání odepřít. A zde nastupuje často zmiňovaná doživotní imunita – pokud jednou komora rozhodne, že poslance nevydá, pak pro tento konkrétní údajný trestný čin už nikdy nemůže být trestní stíhání zahájeno.
Imunita zde tedy není proto, aby kryla trestnou činnost poslanců. Je zde proto, aby zabránila nátlaku výkonné moci na moc zákonodárnou.
Navržená změna ústavy se pokusila změnit tento princip tak, že by bylo trestní stíhání vyloučeno jen po dobu výkonu mandátu a jen co by poslanec odevzdal svou poslaneckou knížku, vrhla by se na něj policie a věc by začala šetřit. Pokud si ale vzpomeneme na účel imunity, tedy zamezit ovlivňování moci zákonodárné, pak se tato úprava jeví jako zcela nesmyslná. Nikdo přeci nemůže myslet vážně, že poslance nechá chladným zpráva „máme na tebe spis a pokud nebudeš hlasovat tak jak potřebujeme, tak si tě podáme, jen co v parlamentu skončíš“. To už by bylo lepší imunitu zrušit zcela, když už mají naši zákonodárci potřebu se voliči zalíbit.
Pokud chcete tvrdit, že nic takového jako tlak na poslance nehrozí, pak jste na omylu. Jednou z příčin vládní krize v roce 1948, která vedla ke komunistickému puči, bylo to, že si ministr vnitra přetvořil SNB na oddanou všemocnou složku své moci. Nikdo negarantuje, že za pár let vláda nebo alespoň její část nezvlčí a nezačne si budovat postupně prostor pro převzetí moci.
Správným řešením, alespoň dle mého názoru, není měnit ústavu a vnést do ní toto nedomyšlené ustanovení, ale spíše pracovat na tom, aby parlament vydal všechny poslance, u kterých se neprokáže, že jejich obvinění je účelové. Neškodilo by například, kdyby mandátový a imunitní výbor zveřejnil zápis ze svého jednání, alespoň v případě, že poslanec nebyl vydán (a tedy sněmovna došla k závěru, že kauza je zmanipulovaná). Chci věřit tomu, že od vzniku samostatné republiky nebyl výkonnou mocí učiněn žádný pokus o ovlivnění poslance formou zmanipulovaného trestního stíhání (a tedy že libovolné odepření trestního stíhání poslance bylo pochybením parlamentu). Chci také věřit, že náš parlament není tak nezodpovědný, aby si tuto pojistku proti výkonné moci nechal vzít, ale doufám, že se ji konečně naučí používat rozumně a zodpovědně.
P.S.: V textu jsem psal jen o poslancích. Otázka imunity se vztahuje i na senátory a ústavní soudce, ale nechtěl jsem text činit ještě zamotanější.
Odkazy:
- Navržená změna ústavy na webu senátu.
- Článek 27 Ústavy, tedy úprava imunity.