Nejvyšší soud totiž ve svém usnesení konstatoval, že výpověď policistů o tom, co jim na místě činu řekl poškozený, není u soudu použitelným důkazem.
Než se dostaneme k tomu, proč to Nejvyšší soud řekl, zastavíme se nejprve u toho, co to vlastně znamená "výslech svědka". V trestním řízení, podobně jako v libovolném jiném soudním procesu, jde o to, prokázat, zda se nějaké skutečnosti staly a nebo ne. Toho se dá dosáhnout různými prostředky, ale nejvýznamnějším je bezesporu výslech svědka, tedy osoby, která danou skutečnost viděla, slyšela a nebo zažila. Provádění výslechu ale má svá pravidla, svědek nemůže být k výslechu donucen, svědkovi nemůžou být kladeny zavádějící dotazy, které by ho měly dovést k žádané odpovědi a tak podobně. Navíc svědek může v některých případech svědectví odmítnout, zejména když jde o trestné činy jeho osob blízkých.
Při posuzování svědecké výpovědi vám většinou nestačí pouze její záznam na papíře. Ten kdo vyslýchá si dělá úsudek nejen podle obsahu svědectví, ale i podle toho, jak se svědek při výpovědi chová - z ničeho nic zadrhává? je si odpovědí jistý? zamotává se do výpovědi a nebo naopak zní, jako když se výpověď pečlivě učil? Nic takového se z papíru nedozvíte, a proto se před soudem svědci vyslýchají osobně a jen velmi výjimečně jde číst jejich svědectví z papíru (příkladem může být to, že svědek je mrtvý, je nezvěstný a tak podobně). Proto se trvá na tom, aby byl vyslechnut svědek přímo soudcem, a ten si z jeho výpovědi udělal závěr sám.
To neznamená, že policie neprovádí výslechy. Provádí je, jinak by nemohla vyšetřovat, ale jak bylo uvedeno výše, u soudu se pak svědci vyslechnou znovu, a to přímo soudcem. Záznamy z jejich předchozích výslechů má však soudce k dispozici, ale jako důkaz se použijí jen když se například výpověd významně liší od toho, co svědek říká soudci. Soudce pak výslech vede takovým způsobem, aby zjistil, proč vznikly tyto rozpory a která verze je ta správná.
A teď k samotnému usnesení. Podle trestního řádu má policie právo od osob vyžadovat vysvětlení (§ 158 odst. 3 písm. a) t.ř.) a má o tom sepsat úřední záznam (§ 158 odst. 6 t.ř.). Jak bylo uvedeno výše, tento záznam se dá u soudu přímo použít jen výjimečně, namísto toho se zpravidla vyslechnou přímo svědci. Ale jak také bylo řečeno výše, co když svědek odepře souhlas? Na to má právo (v článku se například citoval případ, kdy dcera pobodala otce). Tak se musí sehnat jiný důkaz, ale toto svědectví použít nelze. Podle zákona se smí v takovém případě číst úřední záznam pouze tehdy, když byl svědek řádně poučen a výslovně souhlasil s tím, že vypovídat bude.
Policie a státní zástupci však přišli s řešením - u soudu se vyslechne jako svědek policista a vypoví, co mu tato osoba řekla. To je ale zjevně v rozporu se zákonem - jak bylo uvedeno výše, o tom, co mu ta osoba řekla měl sepsat úřední záznam, a ten víceméně přímo použít nejde. U ústního svědectví navíc těžko prokážete, že vám kdo dal výslovný souhlas. Nejvyšší soud tedy řekl, že v tomto případě to rozhodně není přípustným důkazem.
Nejvyšší soud ale neřekl nic o vyslýchání policistů obecně! Hovořil pouze o tomto typu obcházení výslechu svědka, kdy policista u soudu vypoví, co mu řekl někdo jiný. Pokud však jde o to, co policista sám zažil, co viděl nebo slyšel, o tom se neříká nic. Rozhořčené reakce typu "když uvidím zloděje krást motorku, tak se radši otočím a odejdu", které si můžete přečíst v komentářích pod článkem (příslušný server z toho pak udělal i samostatný souhrnný článek) jsou zcela mimo, jde totiž o něco jiného.
Chcete-li si udělat názor sami, usnesení Nejvyššího soudu má čj. 7 Tdo 1116/2012-42, je z 3. října 2012 a je k dispozici např. zde. Předmětná část zní takto:
Jinak tomu je, pokud jde o výpovědi svědků, kterými byli policisté zasahující na místě činu a kteří rovněž potvrzovali, že poškozený D. L. se před nimi vyjadřoval k věci tak, že za pachatele svého napadení označoval obviněnou. Pokud se policisté před zahájením trestního stíhání v rámci šetření na místě dotazovali poškozeného na to, co se stalo, vyžadovali tím od něho vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. a měli o takovém vysvětlení sepsat úřední záznam podle § 158 odst. 5 tr. ř. (ve znění účinném v době činu). Úřední záznam podle tohoto ustanovení ovšem nebylo možné použít jako důkaz. Nepoužitelnost úředního záznamu o vysvětlení podaném podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. nebylo možno obejít tím, že policisté byli v postavení svědků vyslechnuti k tomu, jak se k věci před nimi poškozený při jejich šetření na místě vyjadřoval. Lze proto přisvědčit obviněné v tom, že svědecké výpovědi policistů byly nepoužitelným důkazem.